Anna Plešmídová a Barbora Stonišová - Oheň a voda jedno jsou

Oheň a voda jedno jsou…

… aneb výstava dvou malířek, kamarádek a spolužaček z  Akademie výtvarných umění Anny Plešmídové a Barbory Stonišové v  Pavilonu Slunce na Slapech.

Anna Plešmídová / Barbora Stonišová Anna Plešmídová / Barbora Stonišová Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová    Anna Plešmídová / Barbora Stonišová  Jaromír Gargulák / Anna Plešmídová    Jaromír Gargulák / Anna Plešmídová

Oba jsou to živly – oheň i voda. Nezkrotné, krásné, silné, ničící i tvořící… nespoutané a nespoutatelné. Obě jsou živly. Bára i Anička. Obě v  sobě mají neuvěřitelný proud energie, která prostřednictvím jejich obrazů tryská ven a chrlí na nás, diváky, svou barvu, světlo i obsah. Klasické oleje na plátně, perfektně zvládnutá technika malby charakterizuje obě dvě malířky, na jedné straně pak najdeme hlubokou perspektivu, hru světla a stínu, tajemno… a na straně druhé hravou barevnost s  prvky ironie a sarkasmu, surrealistický nádech a nebo klidnou horskou krajinu vlnící se pod mlžným oparem… jak říká jedna z  autorek, Anna Plešmídová: Co nenajdete na obrazech u mě, najdete u Báry, krásně se doplňujeme.“ Nelze, než souhlasit. Konec konců, přijeďte se přesvědčit sami. Výstava v  Galerii sv. Jan na Slapech je otevřena denně od 8 do 20h od května do července 2014. 

Obě se potkaly na AVU, v posledních ročnících, kdy obě přešly do ateliéru restaurování malířských děl a polychromované plastiky prof. Karla Strettiho. Anna se během studia věnovala klasické malbě i kresbě portrétu u prof. Zdeňka Berana a také figurálnímu sochařství u prof. Jana Hendrycha. Bára to měla dost podobné, jen malbu studovala u M.Rittsteina. Obě dvě se potom sešly u restaurování, kde měly možnost naučit se prakticky i teoreticky mnoho klasických výtvarných technik, technologických postupů a materiálů. Jak to všechno ale vlastně začalo?

Anna: K malování mě přivedla moje mamka. Přihlásila mě na lidušku, ale mě tam víc než malování zajímala svačina. Malování mi vždy přišlo samozřejmé a přirozené. Opravdu vážně jsem k malbě přistoupila až na AVU stejně jako k svému životu. I dnes je svačina pro mě stále stejně důležitá a s prázdným žaludkem nemaluju.

Bára: Za svou vášeň vděčím z velké části své rodině. Vyrůstala jsem mezi stěnami vyzdobenými kvalitními malbami, základ naší knihovny tvořily Pijoan, Gombrich a další skvostné kousky. Především jsem však měla úžasného dědečka, nadšence do umění. Spolu jsme byli vždy takoví „spiklenci“. Fandil mi, což pro mě bylo zásadní. Obětavě mi sedával modelem. A v obýváku měl pověšený kouzelný obraz pobřežní krajiny, jehož vzhled se měnil podle polohy měsíce. Když byl na plátně odliv, skály se mi smály, že je nikdy nesvedu takhle krásně zachytit. Při přílivu mě však slaná voda ponoukala: „Skoč, ty taky dokážeš malovat!“

Dostaly jste se na školu hned na poprvé?  

Anna: Dostala jsem se na AVU na poprvé a na prvním místě. Přesně jsem věděla, do jakého ateliéru chci a neuváděla jsem v přihlášce druhé možnosti, ani jsem nezkoušela jinou vysokou školu.

Bára: Já jsem po gymnáziu odjela jsem do Francie a tam se různě protloukala. Několik měsíců jsem žila v Paříži a pak se přesunula na l´Ille d´Oléron, ostrůvek poblíž La Rochelle. Hodně jsem tam malovala a hodně se inspirovala. Ale cítila jsem, že bych chtěla v malbě proniknout skutečně do hloubky, ovládnout štětec naplno. Nevěděla jsem přesně, jak toho docílit. Jedno odpoledne jsem byla na pláži, sledovala tříštění vln o skálu (podobný výjev jako ten z  „mého“ obrazu) a moře naráz zahučelo: „AVU je ti otevřená...,“ Kouzlo bohémského života jsem rychle vyměnila za řádné studium na Akademii v Praze. Jsem tomu moc ráda, naučila jsem se takové techniky a postupy, které bych nesesbírala nikde ve světě.

Co vás v dětství nejvíce ovlivnilo a „nutilo“ malovat…?

Anna:Těžko říct. Prostě mě malování bavilo stejně jako jízda na kole, bruslení a skákat gumu.

Bára: Byla jsem asi „piximanka“ (tím má Bára na mysli, že měla mánii malovat obrázky, jako grafoman musí psát, oba musela malovat….a vytvořila si pro sebe a svou touhu i své vlastní označení), pokud se to tak dá nazvat.. A bavilo mě sledovat, jak moje výtvory přiváděly okolí v úžas. Nebo v pobouření, jako třeba paní učitelku ve třetí třídě. Přestěhovali jsme se a já dostávala na nové škole z domácích úkolů pětku. Ona prostě nevěřila, že jsem zadaný obrázek namalovala sama.

Nedivím se, protože obě dvě autorky, jak Bára, tak i Anna mají schopnost, um a talent vytvořit neuvěřitelně realistické dílo, nebála bych se říct, že málokterý dnešní mladý výtvarník vládne takovými technickými základy a znalostmi. A ty se hodí.

Anna a Bára  Anna a Bára   Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára

Děvčata obě zůstala nakonec u malby, proč? Nelákala je nová média a modernistické a postmodernistické směry malby?

Anna: Nejraději maluju olejovými barvami a mám ráda realismus s kapkou surreality. Je mi blízké se vyjadřovat klasickou malbou. Když se ale někdo umí vyjádřit jiným médiem a je to dobrý, má můj obdiv. Např. má můj velký obdiv Jakub Nepraš, který dělá videoart.

Bára: Já to vnímám stejně. Srdce mi zaplesá nad malbou svěží, pulzující, vytvořenou s lehkostí a nadhledem, jemně upozorňující na něco nevšedního, úsměvného nebo krásného. Jsem ráda za jakýkoliv vyjadřovací způsob, pokud dílo umí diváka oslovit, posunout, inspirovat... Z nových médií je mi nejbližší asi digitálně manipulovaná fotografie, se kterou čaruje třeba Barbora Bálková.

Ančí ještě s úctou dodává, že je vděčná a váží si toho, co se mohla naučit v ateliéru restaurování, byla to studnice technik a postupů. Součástí studia byly i technologické kopie malované v Národní galerii před originálem přesně podle postupu daného autora a historického období. Kromě toho se jí podařilo vyjet pracovně i na stáž do Dubrovníku, kde restaurovala část barokního dřevěného polychromovaného oltáře ve spolupráci s restaurátorskou školou v Záhřebu, to byla taky velká škola praxe.

Jste spolužačky z jednoho ateliéru, jak dlouho se vlastně znáte?

Obě najednou: Známe se asi osm let, ale kamarádíme se čtyři roky. Zajímavé ale je, že nás dohromady nesvedla malba, ale láska k horám a záliba v klíčení různých semínek.

Jak byste popsaly spojení svých děl na jedné výstavě? Čím se doplňují nebo naopak čím jsou si protiváhou/protikladem? Jaký máte pocit ze společné výstavy?

A:Mám skvělý pocit vystavovat s Bárou, protože jsme na jedné vlně a vidíme svět hodně podobně. Obrazy ale jsou nebe a dudy, co nenajdete u mě, najdete u Báry.

B: Ze spolupráce s Ančí vyjde vždy něco skvělého, takže na výstavu se moc těším. Na některých obrazech můžete vidět, jak ke stejnému cíli jdeme každá úplně odlišnou cestou.

Má někdo další u vás v rodině talent k malování a nebo dokonce má tuhle profesi jako hlavní?

A:Oba moji rodiče mi nakreslili nádherný obrázek do památníčku, kde projevili velký talent. Profesí jsou ale hodně vzdálení. Táta je myslivec a mamka zdravotní sestra.

B: Už jsem zmínila dědečka. Profesí byl především hudebník, ale uměl i perfektně malovat a obojímu i vyučoval.

Kde nejčastěji malujete a proč?

A:Nejčastěji maluju samozřejmě v ateliéru, protože mi tam nikdo nehubuje za smrad z terpentýnu a bordel. Ale nejraději maluju v plenéru, protože je příroda moje velké téma a láska a hlavně  krkonošská příroda.

B: Venku při procházkách se psem, ve vaně, ve vlaku, na polštáři... stěžejní část obrazu maluji v hlavě, zbytek tam, kde mám místo a barvy.

Máte svou oblíbenou barvu a/nebo speciální techniku?

A:Žádnou barvu neupřednostňuji. Všechny barvy jsou krásné a každá má své místo. Pokud se mi podaří najít to správné místo na obraze pro určitou barvu, prostě je krásná. Nejvíce se mi zatím líbí olejomalba.

B:Jakákoliv technika je výborná, pokud pomocí ní autor umí vyjádřit svůj záměr.. Ale olejomalba je asi nejsmyslovější, nejprostorovější. Světlo tady prochází skrz hmotu a obraz dostává duši.

Vaše ideálně strávené odpoledne?

A:No jednoznačně na horách a na kole s blízkým člověkem.

B: Sobotní odpoledne s celou mou „smečkou“.

Kolik času věnujete denně/týdně malování? Máte svůj pevný řád?

A:Zakázky a rodina si ukrajuje značný krajíc z mého času. Nedělám nic pravidelně, záleží na okolnostech. Někdy maluji na vlastním obraze dva měsíce v kuse, někdy jeden den v měsíci. V současné době se nejvíce zabývám malbou přírody v plenéru. Pro malbu krkonošské krajiny jsem dokonce strávila dva měsíce na hřebenech Krkonoš na Luční boudě.

B: Kolik času věnují malování mé ruce, to je závislé na okolnostech. Pracovní čas je nutno rozdělit mezi zakázky, výuku, výstavy a volnou tvorbu. Tak to mají asi všichni umělci. Jen moje hlava a srdce malují stále, mají pevný řád“ 24hodin denně, 7 dní v týdnu.

Máte před sebou nebo v hlavě nějaké místo, pocit nebo náladu, kterou byste ráda ztvárnila v obraze a ne a ne přijít na to, jak?

A:Nosím v hlavě obrazy, které neustále denně promýšlím několik měsíců i let a když už si k nim sednu a začnu malovat, už přesně vím jak.

B: Mé obrazy většinou vznikají postupně. Od představy přes náčrtky a zkoušení různých kombinací až po výsledná díla – a těch může být i několik.

Ani jedna z děvčat nepochybuje o tom, že se i malováním dneska dá uživit. Přiznám se, že mě to nejdřív překvapilo, pak jsem se ale zamyslela a znovu se podívala na jejich obrazy a pochopila to, co řekly: Ano, malováním se jde uživit. Vlastními obrazy, které vzniknou ze silné potřeby malovat. Anna prostě věří, že se určitě vytvoří veškeré podmínky, aby mohla malovat jen vlastní obrazy, které už dnes nosí v hlavě. A Bára? Ta jen stručně dodává: Kvalitní malbou se dá pěkně uživit. Lidé se přirozeně potřebují obklopovat krásou, inspirací. Věřím tomu, že v jejich případě se jejich sny časem zhmotní a ještě o nich uslyšíme…přeju jim to a jsem ráda, že jsem měla možnost se s oběma potkat a vidět kolem sebe tolik jejich úžasných děl. 

Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára  Anna a Bára