Antonín Kašpar - Mág oceli a bronzu

Od května 2011 doplňují celou 18tku hřiště Golf park Slapy sv. Jan obrovské sochy akademického sochaře Antonína Kašpara. Jamku č.1 a její neopakovatelný výhled na Slapskou přehradu hlídají například třímetrové kovové černé sochy Keltských bojovníků a atmosféru hřiště dotváří další velkoformátové ocelové artefakty….a tím to zdaleka nekončí. Přímo ve hřišti a v areálu, kolem nově otevřené multifunkční budovy Pavilon Slunce, najdete jedenáct nepřehlédnutelných uměleckých předmětů tohoto výtvarníka. Kdo je Antonín Kašpar? Hledejte se mnou odpověď.

Drobný, tichý, skoro až nenápadný muž s dlouhými světlými vlasy a s rukama dělníka z Kolbenky. Člověku se až nechce věřit, že tenhle chlapík dělá hodiny a hodiny se svářečkou, kovovými tyčemi, pláty a deskami a svařuje a vytváří předměty kolem 3 až 5metrů na výšku. Nejen to samozřejmě. V jeho ateliéru najdete i menší věci z bronzu, kamene, sádry a nebo obrazy. Ale ty velké „děti=sochy“ jsou pro něj asi nejtypičtější. A taky je nepřehlédnete. Než ale takový artefakt vznikne, tomu předchází dlouhé přemýšlení a náčrtky a propočty, jak vše udělat …a potom přijde neskutečná dřina, navléknutý do vaťáku od hlavy až ka patě, s kuklou na hlavě a s tlustými rukavicemi svařuje tenhle muž s nečekaně zajímavým osudem až jiskry odletují a šplhá po žebříku kolem rodící se černé krásy….Vraťme se teď trochu v čase k samotným začátkům.

Jako malý kluk se Tonda díky svému otci, který jako stavař pracoval na zahraničních stavbách například v Iráku, Tunisu, Lybii, Alžíru nebo Indii…, podíval do mnoha exotických koutů světa. Asi nejdelší dobu si užil právě v Indii, na kterou dodnes s láskou vzpomíná. „To byla úplně jiná doba, 60tá léta, civilizace jen ve velkoměstech, když jsme poprvé přiletěli na letiště v Diljí, jako letištní personál tam pracovaly dcery z těch nejlepších rodin, to byla pro ně pocta a prestiž…taková to byla doba pro představu.“ S rodiči tehdy projeli téměř celou zemi a viděl toho tolik, co už nikdy potom. V Indii chodil do české školy, odchodil tam pátou třídu, ale to bylo poslední společné období s mámou a tátou. Pak už ho tehdejší režim ven nepustil a držel si ho tady jako „zástavu“, aby se rodiče museli jednou vrátit. V Indii od té doby nebyl….Nápadně podobný osud jako měl hlavní hrdina v Pelíšcích, vzpomínáte?... Šestou až osmou třídu už odchodil v Čechách a za rodiči jezdil jen na prázdniny. Ty si ale uměli všichni užít. Třeba po sedmičce, to dělal táta zrovna v Iráku, se Tonda naučil řídit a vozil sebe i ostatní v džípu po poušti ze stavby silnice mezi Bagdádem a Mosulem do tábora a zpět.

Pak se rodiče vrátili do ČSSR, Tonda skončil základku a přemýšlel, kam dál. Jak byl za ty roky zvyklý bydlet sám, koukal, kde by našel nějaký internát dál od rodičů a našel si Střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově, obor umělecké kovářství…. Od malička si totiž rád kreslil, podle malých známek dělal přesné kopie ve velkém formátu a maloval si a črtal a protože matematika nebyla jeho silnou stánkou (to asi znají mnozí z nás, že?), tak hledal nějaké uplatnění, kde ho matika nebude otravovat. Ale protože v životě Antonína Kašpara není nic snadné, ani střední škola neprobíhala jako na drátkách. Tonda trochu válčil s ředitelem, obor nedokončil a raději přestoupil do Prahy na Žižkov na SUPŠ obor řezbářství, kde v roce 1974 maturoval (to jsem se shodou okolností právě narodila J). Vzhledem k „původu“, který neměl dělnický, rodiče nebyli ve straně (KSČ) a navíc jeho otec měl v posudku, že je věřící (další obrovské mínus v tehdejší době), neměl Tonda šanci dostat se na VŠ. Proto nastoupil do Družstva kovářů v Praze Dejvicích, kde za 1150,-Kč měsíčně musel denně buď ukovat 120 kramlí nebo překovat 50krumpáčů na bucharu. Kromě toho, že se tam od starých kovářů hodně naučil, měl po téhle praxi skvělý posudek –v papírech se skvělo: dělník-kovář a dveře na vysokou se pomalu ale jistě otevíraly. Tonda k tomu ale ještě přidal praxi v Hudebním divadle v Karlíně, kde dělal pro změnu truhláře. Celou tu dobu souběžně chodil každý večer na kurzy kreslení do tak zvané Fučíkárny (Park kultury a oddechu Julia Fučíka u holešovického výstaviště), tam večer co večer maloval modely/akty a občas u toho po celodenní dřině i usnul ve stoje. Měsíc co měsíc pak se svými pracemi chodil na UMPRUM k profesorům oboru, na který se hlásil, aby si ho zapamatovali a měl trochu náskok při přijímačkách. A to všechno mu ještě bylo málo. Protože ho zajímala sochařina a chtěl se jí naučit, chodil s jedním starým kameníkem - Antonínem Žemličkou - na hřbitovy sekat náhrobky, přesekávat sochy a přezlacovat nápisy. Takhle třeba dělali náhrobek J.Ortena na Židovském hřbitově…. No a jak to tak v životě bývá, všechny tyhle zkušenosti se mu později hodily. Ten starý kameník (kterého mimochodem jeho jmenovec Tonda považuje za svého druhého otce) se totiž znal se všemi profesory na UMPRUM (on to byl mistr v oboru) a když se mu Tonda svěřil, že ho už podruhé nevzali na školu, rozčílil se ten starý pán a šel jim tam vynadat „… jak je možný, že toho Tondu ještě nevzali, vždyť je to takovej pracant šikovnej a má talent!“ A profesoři to při přijímačkách uznali a začalo šest nádherně intenzivních bohémských let Antonína Kašpara na Vysoké škole umělecko-průmyslové.

Tehdy se umělecká scéna velmi silně prolínala, výtvarníci, hudebníci, kumštýři….všichni žili své múzou políbené životy a mnozí z nich se v těch životech spojovali a mísili a vytvářeli neopakovatelné skupiny a společenství. Píšou se 80tá léta a Antonín Kašpar kromě školy stíhá dělat třeba i bedňáka a kostyméra kapele, kerou lze považovat za jednu z největších českých bigbítových skupin – fenomenálnímu Olympicu. V době, kterou eufemisticky občas nazýváme jako dobu Komančů, kdy nebylo na pultech československých obchodů k dostání absolutně nic „západního“ (a mnohdy ani východního) vyráběl Tonda odvážné umělecké nástřiky na bavlněná trika sehnaná pod pultem …muselo to být fakt něco, protože Olympici dokonce o těchhle kostýmech zpívají v jedné ze svých písniček: „….To naše tričko v lásce každý má a nápis Olympic na prsou září jako diadém…“. Ale Olympicem to nekončí, Tonda Kašpar se potkal a dělal společně s dalšími legendami tehdejší a vlastně i dnešní doby – ETC Band Vladimíra Mišíka, ENERGIT, SAZE, BLUE EFECT…a jeho největšími kamarády byli kluci z JASNÉ PÁKY (později HUDBA PRAHA). Když měla Jasná Páka svůj úplně první koncert Na Chmelnici, nalíčil Tonda společně s malířem Karlem Halounem všechny muzikanty včetně Michala Ambrože (zpěvák, kytarista a frontman kapely) tak, že z toho první řady diváků málem upadly…jednu půlku obličeje měl Ambrož bílou, druhou černou, na sobě japonský župan jako kimono, do sálu nastoupili za úplné tmy a když se na ně rozsvítilo, byl to pro lidi šok. Do té doby se nic podobného na českých scénách nedělo. A když pak kluci hráli, jak na ně pražila světla reflektorů, potili se a ty barvy jim stékaly na šaty a na kytary a vytvářely děsuplné živé obrazy … dodneška se na ten koncert mezi pamětníky vzpomíná. S Michalem Ambrožem váže Antonína Kašpara ještě jedna zajímavá souhra okolností. Ambrožovi byli a jsou potomci slavného českého malíře Jana Zrzavého a když pan Zrzavý zemřel, zdědili po něm jeho byt na starých Zámeckých schodech a kluci tam pořádali mejdany. To vše mezi těmi obrazy a věcmi ne úplně malé hodoty, ale to tehdy nikdo moc neřešil, byla jiná doba a peníze nehrály v životě bigbíťáků velkou roli.

A pak přišla realita všedního dne. Škola skončila, z Tondy se stal akademický sochař, zapsaný v seznamu oficiálních umělců a musel začít shánět práci. Na rozdíl od ostatních občanů bývalé ČSSR, kteří všichni museli povinně mít nějakou práci a musel je povinně někde někdo zaměstnat, oficiální umělci si museli práci sehnat sami. Daň za to, že v měli v občance razítko a nebyli to tedy příživníci, ale zase jim nikdo nic nedal – žádné peníze od státu nedostávali a museli si „tržně“ vydělat sami. Věci, které Tonda dělal jako to svoje umění, byly poněkud větších rozměrů a bylo těžké zezačátku je někam prodat, však sám s nadsázkou o sobě říká: „Já jsem jako ta postava z Cimrmana, jako ten hrabě von Zeppelin, co si ve hře Hospoda Na mýtince povzdechne, že výrobky vycházející z jeho dílny jsou poněkud veliké…J“. Ale tehdy Antonín Kašpar zhodnotil všechno to, co se dřív naučil – začal dělat velké kované brány, jednu třeba najdete dodneška v průchodu kolem divadla Rubín v Praze na Malé Straně nebo v Litoměřicích ve Vlastivědném muzeu. Tam dělal hlavně brány a mříže na keltské vykopávky, které podle něj tehdejší režim záměrně ukrýval a bránil se jejich ukazování veřejnosti, protože v kurzu tehdy byli Slované a náš původ právě v tomto etniku. Keltové se zkrátka nehodili a tak se podobné nálezy zamykaly a schovávaly.

Svou první výstavu měl v Rubínu ještě na VŠ, což se tehdy nesmělo, po dobu studií bylo výtvarníkům zakázáno vystavovat, hercům hrát, režisérům točit atp. Tondu za to čekal vyhazov, ale jako už mockrát předtím (i potom) v životě zasáhl osud a přesně ve chvíli, kdy šel k rektorovi „na kobereček“ hlásili v tehdejším Československém rozhlase ve zprávách z kultury, že v Rubínu je zajímavá výstava mladého umělce a že redaktor tuto výstavu a přístup školy oceňuje jako moderní krok….a tak ho nevyhodili, jen sprdli. Podruhé mu hrozil vyhazov, když si na protest proti obsazení Afghánistánu Ruskou armádou nechtěl nechat ostříhat vlasy…to ho sice skutečně vyhodili, ale jen dočasně, na 14 dní. To byl rok 1979. A pak už to šlo se zákazy jako na běžícím pásu. Zákazy kapel, zákazy moderního umění, zákazy výstav….Antonín Kašpar měl ale velké štěstí, že se jeho věci líbily v cizině, na kapitalistickém Západě. Vzpomeňte na film Pupendo a návštěvy elegantní cizinky s překladatelem v umělcově ateliéru ….přesně tak to bylo. Tehdejší ArtCentrum posílalo měsíc co měsíc někoho ze Západu k Antonínu Kašparovi do ateliéru vybrat si něco na výstavu ven…jeho věci tak paradoxně viděli v Paříži, Německé spolkové republice, v Londýně, v Japonsku, v Americe…ale doma skoro vůbec. A štěstí měl i v tom, že na své vernisáže mohl do ciziny jezdit osobně. A do třetice, štestí (zasloužené) bylo i to, že své věci v zahraničí hodně prodával. A to se tehdejšímu státu líbilo, protože z toho měl valuty do státní kasy. Podle Tondy to byla asi nejúspěšnější léta jeho života.

A pak přišel rok 1989. A zase zasáhl osud…nebo jak to chcete nazvat. Dva dny před Sametovou revolucí srazilo Tondu těsně před jeho domem auto. Letěl tři metry daleko a po dopadu o sobě chvíli nevěděl. Ale probral se, postavil na obě nohy a protože se necítil, že by mu něco bylo, odešel tam, kam měl namířeno – na výtvarnou komisi ukázat své věci ke schválení, takový paradox! Jenže tam sebou sekl jak široký tak dlouhý a nemohl se skoro hnout. Otekla mu noha a sotva se belhal, do nemocnice ale nešel a snažil se to rozchodit…a přišla revoluce a Václavák a cinkání klíči a Tonda to všechno absolvoval s tím svým potlučeným tělem: „Chodil jsem na všechny demonstrace, ale měl jsem hrozný strach, že až do nás začnou střílet – to se tehdy říkalo, že demonstrace hlídají ostřelovači na střechách připravení pálit – všichni utečou, jen já tam zůstanu stát jako tvrdý Y, protože se nemůžu hnout…“. Ale všechno dobře dopadlo, s revolucí i s Tondovou nohou a život se točil dál. Přišel nepříjemný táhnoucí se rozvod a s ním spojené velmi nepříjemné  zážitky a těžké období, ze kterého se dost dlouho vzpamatovával. Přišel o spoustu věcí/děl z jeho začátků a taky o spoustu přátel a iluzí. V té době vznikla zajímavá a pro jeho tvorbu ne úplně typická díla – menší plastiky, které pak měly svou premiéru na výstavě s názvem Hlava-Nehlava v Malostranské besedě. Některé z nich můžete vidět i na Slapech, na výstavě v interiéru v Galerii sv. Jan v multifunkční budově Pavilon Slunce. Prostupují tam celý interiér a dotváří atmosféru ojedinělé stavby.

Po období smutku se do života Antonína Kašpara pomalu ale jistě zase vrátila pozitivní energie, a to prostřednictvím jeho dvou sluníček - druhé ženy Lucie a dcerky Josefíny. Zase ho začala bavit práce a proces vzniku jednotlivých děl a zase se vrátil k velkým železným plastikám. Slunce je alfou a omegou, bez Slunce nelze žít a Slunce vlastně propojuje i Tondu spolu se slapskou galerií, golfem a budovu samotnou – ne nadarmo se jmenuje Pavilon Slunce….                

Antonín Kašpar a Golf:

Spojení soch Antonína Kašpara s golfem není náhodné nebo čistě účelové. O tom, že by své velké ocelové sochy rád umístil do přirozeně kultivovaného přírodního rámce, do prostoru golfového hřiště, uvažuje už dlouho. A když se od svého kamaráda Josefa Lohmanna, který pracuje také jako šejpr golfových hřišť, dozvěděl, že na Slapech vzniká nové hřiště, které zcela přirozeně a nenásilně souzní s krajinou, myšlenka začala nabývat konkrétního rozměru – přirozená přírodní galerie na golfu. A když potom Tondu oslovila autorka nápadu a realizátorka Galerie sv. Jan Pavla Charvátová, neváhal a pustil se do spolupráce: „Baví mě pouštět se do věcí, které jsou nejisté…“, říká a usmívá se. A to, jak lidé přijmou jeho netypické velké objekty rozesazené v přírodě, to je nejisté…zatím ale přicházejí zejména pozitivní ohlasy. Umění má dráždit a vyvolávat otázky, není nic horšího, než umělecký předmět, kolem kterého projdete bez povšimnutí. A to se vám tedy na Slapech rozhodně nestane. Sochy Antonína Kašpara tady bezesporu umocňují silný žážitek z krajiny.

Co najdete na Slapech na golfu od AK?

V areálu Golf Park Slapy sv. Jan vystavuje AK dnes toto: Pocta J.B. – série tří pián s křížem namísto ozvučné desky; Starý a Nový zákon – dvojice soch/stolů s kříži (jedním vystouplým = Nový zákon a druhým zapuštěným a naplněným po okraj vodou  = Starý zákon, to je ta studnice vědění ); dvojice Keltský bojovník I. a Keltský bojovník II., kteří pospolu hlídají posvátné místo na vrcholu Rabyňské hory, na nejvyšším místě hřiště, kde údajně kdysi bývala svatyně Keltů… a těsně před instalací jsou: Letící (bílý vůz s figurou o délce 7 metrů), Domov 1 a Domov 2 (dvě černé ocelové velké instalace)  a Cesta- 5m vysoký hladký jehlan, který má ve svých útrobách zavěšenou žulovou kouli a z jeho vrcholu trčí k nebi 4 metry dlouhý zlatý provaz (nejvyšší instalace v celém areálu)…expozice se bude postupně doplňovat, všechna díla jsou volně přístupná i negolfové veřejnosti a velmi dobře viditelná z širokého okolí. Expozice  a jednotlivá díla jsou prodejná.

 

ak.sochař Antonín Kašpar

*4.3.1954 v Praze (ve Vinohradské nemocnici J)

Znamení: Ryba/Had (ne nadarmo Tonda miluje vodu, její „hlas“ ho uklidňuje a naplňuje, není se co divit, vždyť ryba je typické vodní znamení a jeho Had má v čínském horoskopu přiřazen prvek vody)

Děti: syn Antonín (27let), dcera Josefína (5let)

Sourozenci: starší sestra Věnceslava

Otec: stavař s fenomenální fotografickou pamětí, který uměl 12 jazyků a matematika byla jeho koníčkem, pracoval hlavně v zahraničí (Irák, Tunis, Lybie, Alžír, Indie…), jeho dílem je například silnice v irácké poušti z Bagdádu do Mosulu

Dědeček: architekt

 

Zajímavosti:

HUDEBNÍ: Když měla kapela Visací zámek na žižkovské Chmelnici svůj první koncert, byl AK u toho  spolu s kamarády z Jasné Páky. Mladíčci z Visáče prý tehdy za nimi přišli a po tom, co hodinu na pódiu jako největší tvrďáci předváděli ten nejzarytější punk, se matadorů z Páky  nesměle  ptali: „Myslíte, že  to bylo dobré…?“ J

Na první svatbě, kerou slavil v tehdy proslulé Baráčnické rychtě, kde se odehrávala sezení umělců a koncerty všeho druhu, mu hráli jeho kamarádi  J.Hrubý z ETC na housle, J.Burian z Sazí na kytaru,  nebo Olin Nejezchleba z ETC na čelo, členové Jasné Páky …

VÝTVARNÉ: Jeho spolužáci a kamarádi o rok výš nebo níž byli na VŠ i umělci z dnes už slavné skupiny Tvrdohlaví.  Ve stejné době vznikala také tehdy mnohem progresivnější skupina „12/15 Pozdě ale přece“ kolem Václava Bláhy, která měla mít svou sochařskou sekci, kam Tondu zvali, ale nakonec to všechno zase dopadlo jinak a Antonín Kašpar je dodnes „výtvarný a sochařský solitér“.

 SPORTOVNÍ: Hodně sportuje a posiluje. Cvičí proto, aby zvládl těžkou fyzickou práci při výrobě svých soch. A miluje běh. Říká: „Já jsem jako Forrest Gump – když je mi ouvej, tak běžím J.“

VÝROK: „Nikdy se v životě nenudím, jen ve frontách!“

 

Co ho čeká:

Expozice zhruba 10 soch na Slapském hřišti

Výstava ve Žlutých lázních (kde bude soubor podobných pián jako na hřišti na Slapech, ale v počtu 10ti kusů tvořících jednu velkou instalaci, jejíž kompozici a název autor mění podle specifik konkrétního místa)

Chystá výstavu v New Yorku, kde se zúčastnil soutěže na novou podobu památníku obětí po útoku 11.9.na věže Dvojčat, jeho návrh se zde představí v podobě 2,5m vysokého a 250kg těžkého modelu, socha se jmenuje Heroes a jsou to dva obrovské zvony v konstrukci a na povrchu zvonů je vypsán seznam obětí + o celé akci a samotné instalaci modelu natočí ČT dokumentární film

Vánoční výstava v Nové síni v Praze s názvem Totemy a Meditační sloupy.