Jarní louka na Slapech

Veronika Oleríny – výstava Slapy léto 2015

Od začátku června se na Slapech můžete těšit na nové prostorové instalace přímo ve hřišti! Velkoformátové černé nebo rezavé sochy Antonína Kašpara doplní něžné, oranžové ženské a mužské postavy v podání sochařky a výtvarnice Veroniky Oleríny. Úplně nový dojem nejen ze hry, ale prostoru jako takového, například získáte u odpališť jamky 18. „Poupata“, jak se tato konkrétní instalace jmenuje, tak bude dodávat kuráž a motivaci na poslední jamku slapského hřiště!

Název celé výstavy, která zaplní nejen některá místa ve hřišti a kolem budovy, ale také veškeré interiéry, zní "Jarní louka". Vždyť červen je stále ještě jarní měsíc, alespoň podle astronomického kalendáře! Na Slapech ale doufají, že počasí už bude výhradně letní a instalace, které budou určeny také k použití, si návštěvníci náležitě užijí! Některé sochy a objekty budou totiž současně uměním a praktickým prvkem, nejrůznější sedací šamotové soupravy, lehátka, sedátka a křesla v uměleckém designu a ztvárnění budou vybízet kolemjdoucí, aby se na chvíli posadili a vychutnali si příjemné lechtání slunečních paprsků na tváři. Autorka objektů dodává: „Název Jarní louka mi ke golfu krásně sedí, tematicky nosné budou plastiky s názvem "Poupata" - ženské schoulené figury instalované v různých výškách na trávníku a do interiéru budovy jsem pak připravila drobnější plastiky tak, aby věci měly svůj prostor, aby výstava působila kompaktně v obsahu i formě. Je to docela náročné, protože mi v té době současně běží výstava v celé galerii Bröhmse ve Františkových lázních…ale na Slapy se už moc těším“.

 

Pokud byste Veroniku potkali na ulici, vsadím se, že v této vysoké, krásné a křehké blondýnce, rozhodně nebudete hádat sochařku, která se denně „maže“ hlínou a vytváří veliké, nadživotní objekty! Veronika Oleríny dokonale klame tělem. Narodila se v Praze do výtvarné rodiny (matka Renata Oleríny byla

 také sochařka). Po střední umělecko-průmyslové škole (obor hračka) vystudovala Akademii výtvarných umění, obor monumentální sochařství u prof. Jiřího Bradáčka a doc. Jiřího Kryštůfka. Začínala drobnějšími plastikami v cínu a bronzu, nebo portréty. Později se jí zalíbily realizace v různých materiálech, včetně velkoplošných diapozitivů. Jakmile se ale seznámila se speciálním druhem keramiky – šamotem – zrodila se láska na první pohled. Dnes je šamot hlavním prvkem, materiálem, linií její tvorby. Její rukopis najdete ve figurální tvorbě, v plastikách pro zahrady, v užité plastice…

Jak moc vás inspirovala, a nebo ovlivnila maminka, také sochařka, svou prací?

Nejsem schopna posoudit, na kolik mne maminka ovlivnila svou prací, každá jsme měly jiný pohled na svět, vím jen, že mne mnoho naučila z řemesla a ta krátká doba, co jsme mohly spolupracovat, byla moc krásná.
 

Byla jste v dětství často u ní v ateliéru, a jaké to tam bylo?

Maminka, ale i moji prarodiče mě samozřejmě přivedli na výtvarnou cestu, od malinka, aby ode mne byl klid, mi mamka dávala do ruky knihy s uměním, tužku a papír a samozřejmě hlínu. V šedesátých letech byl moderní modurit a tak jsem se v předškolním věku vrhla na něj. Nebyl rozdíl, jestli jsem byla v atelieru, dílně nebo doma.

Studovala jste nejprve obor hračka na SUPŠ, myslím, že ve vás dodnes zůstalo něco „hravého“, vaše plastiky jsou vtipné a dnešní terminologií by se dalo říci i zčásti interaktivní…jak vzpomínáte na tu dobu? 

Přijímačky na SUPŠ byly asi samozřejmým krokem. Byla to sedmdesátá léta a tato škola měla na tu dobu neuvěřitelně demokratický přístup, snad i díky skvělému řediteli ak.soch. Z. Vodičkovi. Byly to skvělé čtyři roky. Ze všech možných oborů jen ve dvou vyučovali modelování a tak volba oboru hračka byla snadná.

 

Co vám škola dala a co vzala?

Neřekla bych, že mi SUPŠ něco vzala. I když z dnešního pohledu výtvarný rozvoj nebyl snad tak podporován, kolik by si člověk přál. A co dala? Slušný řemeslný základ a spoustu skvělých zážitků.
a co se týká vysoké AVU, tak to bylo opět mnoho zkušeností. A přes to, že jsem studovala v předrevoluční době, tak to byly krásné časy.
Hračky jsou povětšinou spíše malé předměty, vy jste pak ale přešla rovnou velkým skokem do ateliéru monumentální sochařiny…co vás k tomu vedlo?

Obor hračka neznamená návrhy a posléze výroba jen drobností. Navrhovali jsme větší marionety, divadélka, hrací celky pro mateřské školy .... vždycky mne zajímaly jednoduché mechaniky dřevěných hraček, kdy ťapou a třeba u toho kroutí hlavou. Od velkých hraček a marionet není už takový skok k sochařině. Na AVU jsme museli projít přípravku, ta trvala dva roky a pak byla možnost dvou sochařských atelierů, měla jsem štěstí a dostala se do atelieru monumentálního sochařství prof. Jiřího Bradáčka.
Říká se, že plastika není monumentální svojí velikostí, ale svým provedením. Prof. K. Hladík tvrdil, že jakékoli semínko mnohokrát zvětšené je krásná monumentální plastika ....
 

Kdy a kde jste poprvé narazila na šamot, který vás tak uhranul, že se z tohoto materiálu nakonec stal váš stěžejní…? (nemyslím klasickou hlínu, se kterou sochaři standardně dělají na přípravných pracích…)

Se šamotem jsem se setkala už v dětství, když s ním pracovala maminka, ale fascinovat mě začal specifický šamot v Kladně v ocelárnách. Seznámila jsem se s ním ještě za studií, ale ani trochu mě nenapadlo, že se mi stane osudným. Do té doby jsem pracovala s bronzem, cínem a umělými materiály, ale je pravda, že šamot se stal mou doménou. Je to specifický druh keramické hlíny, vysoce odolný přírodní materiál, který se v exteriéru chová podobně jako tvrdý kámen. Věnuji se převážně figurální plastice, mimo volné plastiky od komorní až po monumentální z ní vycházejí i užitné plastiky do zahrad, jako jsou židle, stoly, lavice, grily apod. Řeším i celé zahrady s použitím originálních designů právě ze šamotu. Je to rozmanitá a krásná práce.“
 

Vaší tvorbě dominují postavy mužů a žen v různých polohách a sestavách, pokud to tak mohu říct, kde se berou ty nápady? Pozorujete svět a lidi kolem sebe a když vidíte třeba něco v televizi nebo v tramvaji, řeknete si, hmmm, to by bylo zajímavé rozpracovat..?

Lidská figura mne fascinovala od dětství, tanec, gymnastika, akty, stejnou měrou jako zvířata, to byl můj svět. Ve výtvarné výchově na základní škole jsem trpěla a málem přestala kreslit i malovat. V dospělosti jsem samozřejmě při studiích chtěla zvládnout anatomii tak, aby mne poslouchala. Zajímal mne nejen vzhled a výrazy, ale hlavně psychologie, neverbální projevy, lidské vlastnosti, vztahy. Baví mě sledovat, co lidé tají a přitom svým chováním prozrazují, někdy tak jednoduché motivy chování, mezilidské vztahy. Lidská energie, erotický náboj jako její neodmyslitelná součást. Stále mne nepřestává přitahovat to úžasné divadlo okolo nás.
 

Máte sochařské sny?

Sochařské sny nemám, ale v polospánku se mi dobře řeší technologické postupy.

Jak se docílí rozdílné barvy u šamotu – některé vaše věci jsou šedivé, jiné (většina) mají barvu klasicky „šamotovou“, tedy různě oranžovou…?

Různobarevnost šamotu je v odstínech žluté, tmavě oranžové až skoro červené. Dá se říci, že na 50% se dá ovlivnit. Při pálení na 1350 stupňů C působí mnoho faktorů. Keramické barvy, tedy glazury nepoužívám, ponechávám povrch šamotu takový, jaký je z pece, nebo ho před pálením pojednám engobou porcelánu, vznikne bílý nádech. A nebo nátěrem speciálního "odpadu" z oceláren vznikne hrubý černý rastr. Zrození každého prvku či plastiky předchází návrh, vytvoření modelu, formy, a pouze ruční zpracování klasickým způsobem, modelace, vysušení a na závěr výpal v komorových pecích Meidhaim na 1350°C. Tak vzniká vždy neopakovatelná barevnost, která v kombinaci s čistými tvary působí exklusivně a přitom přirozeně, ať už pak sochu umístíte do zahrady šlechtěné nebo divoké, na anglický trávník nebo mezi drny, stejně tak na terase, v zimní zahradě, ale i moderním nebo stylově zařízeném interiéru. Příjemné, teplé a přírodní zbarvení materiálů rozzáří každé prostředí. To mám na šamotu ráda.

Má šamot nějaké specifikum při práci, které vás třeba překvapuje, a nebo naopak vás baví…?

Šamot, který používám má velká specifika. Je to velmi odolný materiál všem povětrnostním vlivům. Vytvoření plastiky je jeden proces, ale provedení do materiálu je další proces. V tomto případě má tato procedura mnoho kroků a tím i mnohá úskalí. Vyřešit, jak na kterou plastiku, vymyslet její řemeslné zrození, je vždy dobrodružství a výzva. Při návrhu a modelování plastiky se snažím moc na tuto druhou fázi nemyslet. Pak to přijde a musím podstoupit i adrenalinové momenty.

 

Na slapské výstavě v plenéru hřiště budou vystaveny ženské figury, jak vznikaly a jak dlouho?

Na výstavu na Slapech chystám nové plastiky "Poupata" - ženské figury. Navazují na starší plastiky "Poupátka", která budou vystavena v interiéru. Někdy začnu s novým tématem, nebo spíše cyklem a na pokračování si musí počkat i nějaký ten rok. První modýlky a návrhy "Poupat" vznikaly už v roce 2013. V loňském roce od podzimu jsem je modelovala 1:1 a v letošním roce konečně oživnou v materiálu. Jako kdyby byly čekaly na možnost umístění do volného plenéru.

 

Kromě zmíněných Poupátek připravila Veronika Oleríny do vnitřní expozice v Galerii sv. Jan mimo jiné i kresby, ale také třeba návrhy a postupy práce ve fotografii. Jak sama říká, postupy práce při vzniku takového díla si málokdo umí představit, takže to bude pro diváka a návštěvníka golfu také poučná, ne jen zajímavá výstava.

Čím vás zaujal prostor golfového hřiště a je pro vás tahle výstava něčím zvláštní, jiná?

Golfové hřiště a prostory okolo mají svou zvláštní atmosféru. Před pár lety jsem některé své práce přivezla na golfové hřiště a tam je fotila. Samozřejmě od té doby vím, že prostory golfu plastikám moc sluší.

V roce 2013 jste měla krásnou výstavu v zahradách na zámku v Liblicích, jsou vaše mužské a ženské sochy „spokojené“ více v otevřeném plenéru, kde proudí vzduch a je výhled široko daleko jako třeba u nás na golfu a nebo právě v uzavřenějších a prorostlejších prostorech zahrad a parků? 

Na své výstavě v roce 2013 v zámecké zahradě v Liblicích jsem instalovala figury podél parkových cest, tak jak se "sluší" na barokní zámecký park. Samozřejmě golf je otevřený prostor a tak " poupata na louce" a i ostatní instalace je podmíněna tímto specifickým volným prostorem.

Co chystáte po skončení slapské výstavy? A jak relaxujete?

Co chystám po skončení výstavy? Spíš se chystám na to, co po vernisáži. Vezmu psa a odjedu domů do jižních Čech užívat si pár dní nicnedělání. Ještě v červnu mě čeká účast na 21. ročníku Vltavotýnských dvorků. Hned na to se těším na tvorbu nových plastik, které mimo jiné, doufám, že představím příští rok v květnu v Městské galerii v Týně nad Vltavou na autorské výstavě "Jihočeská krajina ".

Co je to šamot:

ŠAMOT je žáruvzdorný, propustný, vysoce odolný materiál, s vysokou nosností, solidní váhou, žáruvzdorný a mrazuvzdorný, jde o směs lupků, jílů a ostřiv, druh keramiky - a ta, jak známo, vydrží staletí J.

VERONIKA OLERÍNY

Oleríny Veronika

* 21.1.1960 Praha
medailérka, sochařka

 

1975 - 1979    SUPŠ Praha, obor hračka

1979 - 1985    Akademie výtvarných umění v Praze

obor sochařství, prof. Jiří Bradáček a Jiří Kryštůfek

Výstavy výběrově:

1982-1986      Bratislava, Kladno, Coburg, Dreieich, Konstanz

1988                Poděbrady, Praha, Ingelheim, Berlín

1992                Praha, Brno, Kolín nad Rýnem

1994                Londýn, Ženeva, Poznaň, Paříž

1997                Praha, Mino (Japonsko)

1999                Praha, Kolín nad Rýnem, Prachatice

2003                Praha, Český Krumlov, Landštejn

2010                Praha, Opava

2014                Praha, Týn nad Vltavou

Zastoupení ve sbírkách:

Německo, Norsko, Švýcarsko, Belgie, Francie, Anglie, Japonsko

Realizace:

Mateřské školy - Praha

Interiéry nemocnice Bulovka - Praha

Interiéry a exteriéry SPS - Praha

Soukromé zahrady