Kamila Najbrtová a Pavla Soukupová

V Galerii sv. Jan na Slapech pomalu končí výstava "Vodní sporty" - obrazy dvou sester: Kamily Najbrtové a Pavly Soukupové.

Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie

Dvě sestry, obě úspěšné malířky… Obě navíc mají svůj nezaměnitelný rukopis. Pavla Soukupová pracuje s kartonem a díky vlastnímu pojetí staré techniky „waschgold“ získávají její díla zvláštní patinu. Kamila Najbrtová ve svých křehkých obrazech zase svou osobitou technikou akrylu na průsvitném plátně nabízí až iluzi prostoru. V rámci výstavy s názvem Vodní sporty, která na podzim proběhne v Golf Park Slapy, se společně vrací k oblíbené části roku, pojaly ji jako podzimní vzpomínku na léto. Hlavní roli v jejich uměleckém hledáčku dostala voda jako zdroj potěšení, ale také úžasu a inspirace.

 
Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty  Vodní sporty
 
Chápete své společné umělecké nadání jako potvrzení stejné genetické výbavy?
 
Pavla: Ano, bude to tak, jsme tak naprogramované.
 
Kamila: Myslím, že mě spíš vtáhlo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. (pozn.: otec Jozef Soukup byl profesor Vysoké školy umělecko-průmyslové, kde vedl atelier kov a šperk, maminka byla historička umění, přednášela na Universitě Karlově dějiny umění).
 
Která z Vás se umělecké tvorbě začala věnovat dříve? Fungovalo mezi Vámi v tomto směru sesterské soupeření, nebo jste si naopak navzájem předávaly potřebné zkušenosti?
 
Pavla: Jsem skoro o tři roky starší, měla jsem tedy pastelky v ruce první já… Prostě jsme od dětství nepřestaly kreslit a malovat.  Myslím, že jsme nesoupeřily, když mi něco fakt nejde, směle si řeknu o pomoc  - není to často: například u „sester v akváriu“ nakreslila Kamila tu ruku na rameni.
 
Kamila: Určitě sestra - je starší a naučila mě spoustu fíglů.
 
Sestry v akváriu
 
Obraz Sestry v akváriu je jako většina Pavly děl vytvořena technikou odkazující k dávné technice „waschgold“. Na tomto obraze s ní drobně spolupracovala i její sestra Kamila.
 
Pavlo, velmi často se na Vašich obrazech objevuje dvojice žen/dívek. Můžeme za tím „zdvojením“ vidět Vás a Vaši sestru Kamilu?
 
Pavla: Je to možné, také je to asi symbol přátelství a lidské blízkosti a pochopení.
 
Kamilo, ve své tvorbě nejdete cestou klasického malířského plátna, ale zvolila jste „odlehčenou“ formu malby na šifon, díky které získávají Vaše obrazy zcela jiný rozměr vizuálního zážitku. Kde jste odbočila z tradiční cesty a vydala se tou svou?
 
Kamila: Nikdy jsem nemalovala - předtím jsem se věnovala volné grafice a ilustraci. A tuto techniku jsem si vymyslela proto, že mě nebavilo malovat na klasická plátna a také proto, že mě stále překvapuje svými možnostmi. Jako bych stála u Petriho misek a čekala, co tam vykvete.
 
Vzduch
 
Takto Kamila zachytila vzduch na pro ni typickém průsvitném plátně (Vzduch, 85x110 cm, akryl na transparentním plátně)
 
Výstava Vodní sporty je ohlédnutím za létem a vodními sporty, kterým může být s trochou nadsázky i pozorování vodní hladiny. Prožíváte léto jako oblíbenou část roku intenzivněji, takže se to pak logicky odrazí i ve Vaší tvorbě?
 
Pavla: Ano, snažím se akumulovat sluneční svit a vyfotit slunce, vodu, racky, potom v čase plískanic, který se někdy zdá nekonečný, potom zavřu oči a promítám… 
 
Kamila: Pro mě je voda něco neuvěřitelného, neskutečně krásného ve všech svých podobách a nepřekonatelná v tom, co dokáže. Jenom dívat se na ni je zážitek.
 
Děkuju za rozhovor.
 
Text: Tereza B. Fidlerová, Galerie Budoart

 

Prostor Pavilonu Slunce pak doplňují plastiky slovenské sochařky Veroniky Jamrichové.

Veronika Jamrichová – sochařka z Ružomberku od května v Pavilonu Slunce

Vernoika Jamrichová1. Jak jste se dostala k sochařině?

Kresleniu a tvorivým činnostiam som sa venovala odmalička. Chodila som do ZUŠky celú základku a strednú. Tam sme väčšinou len kreslili a príležitostne sme modelovali menšie veci. Raz som tam ale videla jedného kluka, ktorý modeloval hlavu a mňa to úplne fascinovalo. Tým, že to bola skutočná hmatateľná vec v životnom merítku, ktorá reálne fungovala v priestore, zanechalo to vo mne veľmi silný dojem. No a odvtedy som to mala v hlave, že to chcem skúsiť. To som mala asi 12 a prvú bustu som urobila v 16tich.

2. Takže to by vlastně váš dětský sen…

Sochárstvo nebolo mojim detským snom, ale postupom času sa ním stalo. Takže to bol skôr môj pubertálny sen :).

Jamrichová

3. Má u vás v rodině výtvarné umění nějakou tradici?

Áno, mama je zubná technička, takže vo svojej práci potrebuje výtvarné cítenie a modelačnú zručnosť. Akurát robí všetko vo veľmi malom merítku na rozdiel od sochárstva. Mamin brat, teda môj ujo, sa tiež zo záľuby venuje maľovaniu a vyrezávaniu z dreva. Bratranec robil keramiku, druhý rezbárstvo. Stará mama robila výšivky a háčkované dečky na vysokej estetickej úrovni. Takže áno, dá sa povedať, že výtvarné umenie má u nás nejakú tradíciu.

4. Studovala jste 3D sochařství na Slovensku, co si pod tím má laik představit? Je to jen počítačová animace bez toho, aniž by sochař sáhl rukou na hlínu?

Nie, to určite nie. Presný názov ateliéru v ktorom som študovala bol Ateliér slobodnej kreativity - 3D - Socha. Názov 3D mal vypovedať hlavne o tom, že v ateliéri sa robili priestorové objekty alebo sa s priestorom nejakým spôsobom pracovalo. Robilo sa teda všetko od realistického modelovania podľa modelu cez voľnú plastiku a sochu, objekty, inštalácie, performance, video - art, a tiež animácie, ktoré ale neboli jedinou náplňou ateliéru.

5. Je rozdíl mezi pedagogy v Čechách a na Slovensku? V jejich přístupu třeba…

Hm, nejaký rozdiel tam asi bude už len vzhľadom na fakt, že celkovo mentalita ľudí v Čechách a na Slovensku, aj keď má veľa spoločného, je trochu iná. Nechcem tu ale urobiť nejakú všeobecnú charakteristiku rozdielnosti ich prístupu, lebo v Čechách som mala iba jedného profesora.

6. Kterého ze všech vašich profesorů jste měla nejraději a proč a kterého nejvíc uznáváte a proč?

No, tak vždycky som mala najradšej toho profesora, u ktorého som práve študovala. Takže na Slovensku v Košiciach na Fakulte Umení to bol prof. Juraj Bartusz a v Prahe na AVU to bol prof. Jan Hendrych. Ich prístupy boli dosť rozdielne a každého z nich som uznávala hlavne preto, že robili kvalitné umenie v smere, pre ktorý sa rozhodli. Prof. Bartuzs robil všetko od figurálnej sochy cez voľnú plastiku, objekty, inštalácie, prerformance, akčné a konceptuálne umenie. Najradšej mám od neho sochu J. Jakobyho v Košiciach, sochu Andyho Warhola pred Múzeom moderného umenia v Medzilaborciach, záznamy rozhovorov s Egonom Bondym, variabilné plastiky.Od prof. Hendrycha mám najradšej jeho figurálnu plastiku, väčšinou sú to sochy žien pripomínajúce praveké venuše. Sú zoštylizované a zjednoduchšené, miestami trochu karikatúrne, bez zbytočných popisných detailov. Majú blízko k sochám od Marina Mariniho, ktorého diela som mala možnosť navštíviť v jeho múzeu vo Florencii.

Jamrichová - Terracota

7. vy jste taky byla na sympoziu v Chorvatsku. Co to bylo za projekt, jak dlouho jste tam byla a jací lidé tam s vámi pracovali?

Sympózium sa volalo Baska Glagolitic Path, uskutočnilo sa na ostrove Krk a malo viac ročníkov. Ja som tam bola roku 2008 na 10 dní s niekoľkými spolužiakmi z AVU. Okrem nás boli všetci Chorváti, celkom nás bolo asi 8. Pointou bolo vytvoriť chodník rámovaný písmenami hlaholskej abecedy, ktoré sme vysekávali do vápencových blokov. Šlo teda hlavne o pripomenutie hlaholiky ako prvého grafického systému slovanských jazykov a "Baščanskej ploče" ako najvýznamnejšej chorvátskej pamiatky napísanej v hlaholike.

8. Který materiál máte nejraději? Je to třeba mramor, když jste měla možnost být na stáži v Carraře?

No, najradšej...záleží z akého hľadiska a ako na čo. Každý materiál má svoju výpovednú hodnotu a špecifiká, ktoré ho predurčujú ako materiál vhodný na určitú vec. Nie každý materiál je vhodný na všetko. Je ale pravda, že carrarský mramor je naozaj výnimočný  vďaka svojmu prírodnému pôvodu, pevnosti ale zároveň krehkosti a transparentnosti. Je obzvlášť vhodný pre figurálnu sochu, ale priamo úmerne tomu je aj náročný na spracovanie.

Jamrichová - Veronička

9. Na čem teď pracujete?

To je tajomstvo :).

KDO JE: Veronika Jamrichová

Dátum a miesto narodenia:30. 11. 1983, Ružomberok, SR

Vzdelanie:

2007 – 2012 – Akademie Výtvarných Umění v Praze, Ateliér figurálního sochařství prof. Jana Hendrycha

2012 – Pedagogické minimum – Pedagogická Fakulta Univerzity Karlovy v Praze

2003 – 2007 –  Fakulta Umení  Technickej Univerzity v Košiciach, Ateliér slobodnej kreativity – 3D – Socha prof. Juraja Bartusza

Stáže:

2012, letný semester – Taliansko, Accademia di Belle Arti di Carrara – práca s carrarským mramorem

Sympoziá:

2008 – Chorvatsko, Krk – Baška glagholitic Path

Výstavy:

2004 – Prieskum – Prieskumy, Považská galéria umenia, Žilina

2009 – Figurama, Staroměstská radnice, Praha

2010 – Figurama, Stredoslovenská galéria, Banská Bystrica

2010 – Intersalon, Sladovna Písek, Písek

2010 – Intermezzo, Galerie Diamant – S.V.U. Mánes, Praha

2012 – Figurama, FA ČVUT, Praha

2012 – Dotyky – Stará radnica, Bratislava

2012 – Diplomanti AVU, Národní galerie - Veletržní palác, Praha