Lidská místa II. Václava Touška

Golf Slapy a Lidská místa Václava Touška

Do golfového areálu na Slapech (umístěného v tradiční výletní lokalitě, v obci vzdálené od Prahy jen necelých 18km) si za dobu jeho existence lidé zvykli jezdit nejen za golfem, ale i za mnoha dalšími zajímavostmi. Jednou z nich jsou pravidelné výstavy v Galerii sv. Jan. Čtyřikrát do roka se tady v budově nazvané Pavilon Slunce vymění obrazy, plastiky, sochy, grafiky a malby na stěnách galerie. Podzimní výstavu dvou českých autorek – sester výtvarnic Pavly Soukupové a Kamily Najbrtové vystřídá na přelomu roku expozice fotografií Václava Touška.

Zákoutí, krajiny, detaily i celky, barevná i černobílá „Lidská místa“ …to vše bude k vidění v rámci již druhého pokračování fotografického cyklu tohoto známého a uznávaného autora. Na desítkách fotografií uvidíte nejen česká a moravská, ale například i skotská venkovská  i  městská místa „poznamenaná“ lidskou rukou a lidským bytím. A nutno říci, že v případě fotek Václava Touška, jsou ta lidská znamení veskrze pozitivní… udělejte si výlet a spojte golf s uměním, budete příjemně překvapeni, jak do sebe vše krásně zapadá.

Autor, který vyniká precizností a dokonale profesionálním okem předkládá tajemné i poetické pohledy na krajinu i zákoutí městeček, ukazuje nám krásu a barevnost přírody a čisté linie staveb a lidských výtvorů, nabízí zamyšlení v klidně plynoucí atmosféře venkova. Dokonalost tvarů a barev není náhodná, vždyť Václav Toušek má fotku pod kůží už od dob studií, kdy se učil zásady a pravidla tvorby nejen fotografi umělecké, ale užité. A který z těchto dvou typů fotografování v jeho životě hrál nakonec prim?

„Fotografii, která mimochodem není mým jediným řemeslem, nedělím na užitou a výtvarnou, ale na užitou a volnou. U volné jsem zadavatelem já sám, u užité třetí osoba. Když u té volné najdu souznějícího diváka a u té užité spokojeného zadavatele, jsem rád. Rozdíl mezi užitou a volnou fotografií u mě je ještě ve formě. Když u volné fotografie zvolím za výřez obdélník, tak je na výšku. Proč? To je jednoduché, protože mým dalším řemeslem je filmová kamera a tam je obdelníkový výřez na šířku daný. Proto u volného fotografování používám ten na výšku – aby se to nepletlo.“

Fotografování volné i užité provází Václava celý život a má to, jak sám říká, tak půl na půl. Od roku 1990, kdy začal podnikat a také působit v profesní organizaci reklamy a komunikace, už ale na fotografování neměl tolik času. Až na konci devadesátých let se k fotografování znovu vrátil, to už ale výhradně k tomu volnému. Díky fotografii prožil Václav velmi pestrý pracovní život. Na kterou z těch zmíněných oblastí vzpomínáte nejraději a kdy vám naopak bylo nejvíce úzko?

„Je pravda, že jsem si v sedmdesátých a osmdesátých letech vážil pestrosti zadavatelů a prostředí, ke kterým mě přivedla fotografická zakázka. Vědecká, muzejní, filmová a televizní pracoviště, nakladatelství a redakce, divadla a výstaviště, ateliéry umělců – tam všude jsem potkával báječné lidi a seznámil se s širokou škálou znalostí a činností, které bych na jednom pracovišti těžko poznal. Byla to opravdu pestrá směsice prostředí a lidí. Úzko mě bylo vždy, když jsem potkal blbce, nevzdělaného omezence na rozhodujícím místě, nebo lidi, kteří neměli žádný smysl pro nadsásku a humor. Ale těch je plno všude na světě. Dnes vás srážka s blbem může připravit o zakázku, tehdy šlo mnohdy i o tu profesi…. Úzko fyzicky mi bylo snad jen v určitých chvílích v letadlech. Fotografoval a filmoval jsem dlouhá léta také pro Výzkumný a zkušební letecký ústav v Praze a tam jsem mnohokrát musel svoji fotografickou i filmovou profesi vykonávat za letu, a to ve vrtulových i proudových strojích. Normálně mi lítání nevadí, ba právě naopak, jsem pozitivně unešen, ale když se pilot začne předvádět před novicem a když je tím novicem ještě ke všemu pohledná dívka či žena, tak to jde doslova o všechno z vašeho žaludku.“

 

Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie  Fotogalerie

 

Vaše fotografie se staly součástí knih, katalogů, plakátů, kalendářů….díky této práci jste se určitě seznámil i se spoustou zajímavých mužů a žen, s výtvarníky, zpěváky, spisovateli….kdo vám zůstal nejblíž a nebo vznikl z takového setkání třeba nějaký trvalý přátelský vztah?

„Potkal jsem opravdu velkou řadu báječných lidí ze všech možných profesí. Otázkou je, zda jsem se z těchto setkání nějak poučil a vylepšil. Kamarádství a přátelství  má několik rovin. Když pominu ten základní fakt, že když vás lidé potřebují, tak jsou všichni kamarádi – o tom hovořit nechci - tak prioritní je, že přátelství a každý vztah něco stojí, a to hlavně čas. Když s někým, kdo je vám blízký, delší dobu na něčem děláte, tak se přátelský vztah udržuje lépe. Když se naopak od sebe vzdálíte, tak přetrvájí jen pouta vyjímečná. Ale i takových se mi dostalo. Můj bývalý společník v podnikání Ing. Pavel Janda, se kterým jsme dobývali reklamní svět;  fotograf Jan Lebeda, se kterým jsem pracoval pro Muzeum v Hradci Králové a se kterým rád chodím na výstavy a pokecy;  právník Jan Strmiska, kterého jsem potkal v Leteckém ústavu a který má vytříbený smysl pro humor i umění;  výtvarník a grafik Miroslav Pechánek, se kterým jsem dlouhá léta spoluvytvářel knihy, publikace, plakáty a útratu v Mělnické vinárně na Národní třídě. A z těch mladších nesporně Tom Charvát, nadaný a usilovný vizionář.“

Vy jste se ale setkal i s mnoha velmi zajímavými lidmi, kteří mnozí už bohužel nejsou mezi námi. Na koho rád vzpomínáte nad sklenkou dobrého vína?

„Vzpomínám s láskou a úctou třeba na Josefa Týfu. Týfovu antikvu & kurzívu znají snad všichni dobří čeští grafici a typografové. Nemá smysl ji zařazovat do kontextu původní české písmařské tvorby, sama se zařadila do kontextu evropského i světového. Nebo báječný Zdeněk Sklenář, významný český malíř, grafik a typograf, ale také veselý společník ve vinárně. Dále pak noblesní Jiřina Jirásková, kterou jsem portrétoval a která mě seznámila s filmovým režisérem, jemným a vzdělaným Jaromilem Jirešem, herečkou Jiřinou Bohdalovou a se svým bývalým manželem a hercem Jiřím Pleskotem. To naopak režiséra Zdeňka Podskalského jsem si dovolil potkat sám a v jeho věžičce na Malostranském náměstí jsme prožili několik veselých setkání. Těch lidí byla dlouhá řádka a jsem za to osudu vděčen.“

Václav Toušek má na svém kontě desítky zajímavých uměleckých portrétů známých osobností…tak mě napadá, takhle nějak vzniklo ono slavné portrétování?

„Ne, ne, to začalo už někdy na konci šedesátých let v pražské Redutě. Divadelní představení v Redutě byla svéráznou formou literárního kabaretu, kde kraloval výborně improvizující herec Ivan Vyskočil. Hudebně-divadelní představení se nejednou změnila v jam session, kde se scházeli tuzemští jazzmeni.  No a provozním vedoucím Reduty byl bratr mé matky, strýc Míla, a právě ten mi umožnil portrétovat mnoho vystupujících muzikantů a herců od Laca Décziho, Luďka Hulana až po Pavlínu Filipovskou či Karla Gotta. Reduta se stala místem, kde se dělala zábava a hlavně dobrá muzika. My tam tedy hlavně chodili za zabavou a kofolou s rumem. K portrétování jsem se vrátil na sklonku sedmdesátých let, v době nesrovnatelně horší. Přivedla mě k tomu přítelkyně PhDr. Milica Pechánková, která psala medailony umělců, a to převážně pracujících pro film. A tak jsem pro časopisy filmové i jiné vytvářel portréty k jejím článkům. Časem se tato práce rozrostla o další zadavatele i použití. Obaly na gramofonové desky a kazety, plakáty, knižní medailony a podobně.“

S kým to bylo nejtežší a s kým to naopak šlo skoro samo…?

„Nevzpomínám si, že by s někým byl nějaký problém.  Jen někdo byl méně přístupný a někdo byl otevřenější a laskavější či zábavnější. Například starý pan Hrušínský se fotografoval hůře, byl uzavřenější, zvláštně plachý a bohužel již hodně nemocný. Na druhé straně třeba Václav Neckář byl vřelý, pozorný a od první chvilky přátelský. Mimochodem, to mu zůstalo až do dnešních dnů. Nebo Ivo Pešák, který mě v sedmdesátých letech seznámil s Ivanem Mládkem, byl zosobněním legrace a nepřetržitého smíchu. Tedy oni oba.“

Vraťme se ještě ke zmíněnému plakátu – to je myslím samostatná kapitola vaší foto- a grafické práce, hlavně divadelní plakát.  Chodil jste na zkoušky všech těch her před tím, než jste navrhnul daný plakát? A která divadla a hry si vybavujete jako nejsilnější zážitek ve své době?

„Já i Mirek Pechánek, se kterým jsem plakáty vytvářel, jsme ze staré školy. Příprava musí být důkladná. Když pro nic jiného, tak pro určité uklidnění, že to člověk zvládne. Před námi stáli vždy velicí profesionálové a lidé veřejně známí – to vám vždy trochu pocuchá sebevědomí. U divadelních plakátů jsme samozřejmě navštívili zkoušky a vedli porady s režisérem i herci. Koncem šedesátých let mě utvářel SEMAFOR a Jiří Suchý a ty malé formy mi zůstaly blízké už napořád. Mimo Reduty, kterou jsem již zmiňoval, mi byla blízká divadla jako Atelier, později Ypsilonka a Činoherní klub. Zážitkem pro mě bylo Divadlo za branou Otomara Krejči. Ale tam jsem nefotografoval, to bylo místo fotografa Josefa Koudelky, od roku 1980 žijícího v Paříži, klobouk před ním dolů!“

Zpět k současnosti. Cyklus v Pavilonu Slunce je zajímavý i svým netradičním pojetím uspořádání. Všechny zařazené fotografie jsou vyskládány v jedné celkové koláži fotek na plátně, jednotlivé minisérie vždy devíti fotografií potom můžeme mezi sebou porovnávat na velkých zarámovaných obrazech a zvlášť cyklus provází i vybrané jednotlivé snímky v samostatných rámech. A to není vše – celou sérii fotografií je možné vidět a případně si i zakoupit na klasickém, dnes už možná trochu přežitém a staromilském, o to však obdivuhodnějším nosiči – na krásných velkých pohlednicích.

„Pravda je, že se věnuji fotografickým tématům i technikám průběžně. Když jsem v roce 2011 upravoval svůj archiv, napadlo mě, že by bylo možná zajímavé vybrat a rozdělit pro prezentaci (např. výstavu) fotografie na ty, kde tvar vytvořila lidská ruka a na ty, kde základním tvůrcem je samotná příroda. A výsledkem bylo rozdělení na dvě základní skupiny: Lidská místa a Místa přírody (právě tento cyklus bude k vidění Slapech od jara 2014-pozn.red.). Pak již cesta vedla k přemýšlení o formě, jak tyto fotografie představit.  Napadla mě třístupňová prezentace. Celek vybraných fotografií jako velkoplošnou mozaiku, jednotlivé vybrané fotografie ve formátech 30x40 a 42x56cm ve výstavních rámech a vybrané fotografie jako poštovní pohlednice. Poštovní pohlednice je možná staromilská forma komunikace, ale v tomto případě jde spíše o možnost nabídnout divákovi miniaturu, kterou si může odnést domů a eventuálně poslat poštou někomu jinému. Psát rukou je mnohem osobnější a intimnější než současné formy komunikace. Tak proč toho nevyužít, dokud to jde….“

Jak už zaznělo, výstava v Galerii sv. Jan prezentujete dva okruhy. Jedním z nich jsou fotografie ze Skotska, na kterých jste zachytil i jedno z tamních starých golfových hřišť…jakou pro vás mělo Skotsko atmosféru?

„Fotografie ze Skotska se staly součástí skupiny Lidská místa naprosto oprávněně. Skotsko, jeho krajina i lidé mě uchvátili. Čarovnou přírodu a historii dýchající z každého kamene jsem očekával. Ale vstřícnost místních lidí a jejich laskavost mi doslova vzaly dech. Po určité době jsem začal hrát hru, kdo koho při potkání dříve pozdraví a prohrával  jsem drtivě. Jednou jsem šel v široko daleko opuštěném místě, pěšinou kolem plavebního kanálu, a za sebou jsem zaslechl šlapat někoho na kole. Řekl jsem si, teď je příležitost zabodovat, blíží se ke mně zezadu, prudce se na poslední chvíli otočím a svým včasným pozdravem překvapím. Počkal jsem a ve vybraném okamžiku začal otáčet hlavu…ale než jsem stačil otevřít ústa, zahlaholil jezdec veselý a šišlavý skotský pozdrav. Aby mě dorazil, tak zastavil a optal se, zda něco nepotřebuji. Když odjížděl, tak zvesela mával a pokřikoval. Musel jsem se posadit na nejbližší kámen a přemýšlet, jak by se toto setkání odehrálo v mojí domovině….“