Surrealismus v tónech

Surrealismus v tónech
Výstava fotografa Petra Zhoře na Slapech
 

Na letošní jaro si ve slapské galerii svatého Jana připravili fotografickou lahůdku. Ve výstavním cyklu tady pokračují už třetím rokem a stalo se nepsanou tradicí, že jaro patří fotografiím. Letos to bude průřez netradiční tvorbou fotografa Petra Zhoře. 28 fotografií, které vznikaly mezi lety 1983 a 2012 nabídne mimo jiné pohled na hru světel, záblesky aut, momentky, nehybné tváře figurín – to vše jako surrealistické pojetí vidění světa, které zvýrazňuje tónovaná černobílá fotografie. Petr Zhoř je pověstný svým pozorovacím talentem, a tak se i vám při pohledu na jeho fotografie možná stane, že budete mít pocit, že vidí i to, co se odehrává hluboko pod povrchem ve vašem nitru….
 
Když se Petra Zhoře zeptáte, jak se to stalo, že začal s fotkou a že se tímto druhem umění už skoro 50let taky živí, odpoví takto:
 
Není to nic originálního, uhranul mi fotografický proces. Když jsem poprvé viděl v temné komoře, pod dohledem své matky, vznik fotografie na bílém papíře připadalo mi to jako zázrak, který jsem chtěl prožívat znova a znova. To, že je potřeba fotografii vlastně vytvořit ve fotoaparátu mi od začátku připadalo naprosto samozřejmé a tak jsem se do toho pustil...

Zdálo by se tedy, že cesta malého Péti k velkému panu fotografovi Petrovi byla celkem jasná a přímá. Opak je ale pravdou. Jak sám autor přiznává, cesta to byla velmi složitá a nic nebylo hned. O tom svědčí mimo jiné i výčet všech možných povolání, kterými Petr Zhoř v životě  prošel, aby se uživil. Nutno říct, že jeho pracovní CV, jak bychom to nazvali dnes, je opravdu velmi pestré – pracoval například jako kontrolor v továrně, dělník ve skladu, recepční nebo vrátný, dokonce vyráběl bublifuk a kontroloval kvalitu jeho pěny. Jak by mu všechny děti takovou práci asi záviděly!
 
Další profesí se k fotografii už přece jen přiblížil trochu víc – pracoval také jako asistent kamery v brněnské televizi. U kamery jste zůstat nechtěl, to Vás nechytlo?
 
Televizní práce je týmová záležitost určitého počtu lidí, brzy jsem pochopil, že když jeden člen týmu neodvádí sto procent,  tak ti ostatní se mohou strhat a výsledek nebude stoprocentní, a to mi nevyhovovalo, být tak dalece závislý na někom jiném. Ale je to pochopitelně otázka založení  každého člověka, já to mám jinak. 
 
Od roku 1975 do roku 1980 jste byl fotografem na volné noze. Proč nebo čím tohle období skončilo ?
 
V té době jsem se živil reklamní fotografí a to obnášelo chodit na tzv. umělecké schvalovací komise ČFVU pro razítko. Jako neregistrovaní jsme byli mezi těmi oficiálními trpěni, ale v koncem roku 1979 se vrchnost rozhodla, že nás zatrhne a učinila tak vládním rozhodnutím. Protože se mi za těch pět let nepodařilo dostat do Fondu výtvarných umění ani do svazu ,tak jsem měl utrum. Nepomohlo ani to, že v té době jsem už studoval FAMU a to právě z důvodu profesionalizace, což byla pro mne jediná cesta. Musel jsem tedy ještě pár let počkat. Za tu dobu se, pochopitelně, zpřetrhaly všechny vazby a moje občanské postoje taky začaly být na obtíž a tak jsem se vrátil do oboru až koncem roku 1988 když byla situace příznivější.
 
Věnujete se různým fotografickým žánrům, což je vidět z části i na výstavě na Slapech, ale pokud vím, tak vás živí převážně fotografie architektury.
 
Architekturu a hlavně interiery fotografuju už víc než dvě desítky let. Je to obor,
Který mi dává obživu a ještě mne docela baví. Myslím, že to je ideální kombinace.
 
Dnešní doba digitálních foťáků v telefonech, dostupných aparátů a nekonečné paměti na tisíce fotek nahrává tomu, že si kde kdo připadá jako fotograf…jaký je Váš vztah k digitální fotografii?
 
Velmi kladný. Po počátečním zdráhání jsem si ji velmi oblíbil a používám ji velmi zhusta,  v posledních letech dokonce pro svoji volnou tvorbu jako jeden z výrazových prostředků. Kvalitní digitální kamery zcela vytlačily dřívější velké analogové přístroje a tak nám vlastně šetří záda a tělo zhuntované z dřívějších let. To, že si spousta lidí myslí, že jsou fotografové je jistě věc nepříjemná, ale tužku si může koupit taky každý......
 
Co máte na životě nejraději?
 
Když plyne a přináší radosti a sny...bolest přijde stejně vždycky sama.
 
Kromě světel, neživých věcí a scenérií fotíte taky docela dost portréty…jaké lidi portrétujete? Fotí se vám snadněji portréty lidí, které znáte? Potřebujete mít k focenému objektu nějaký užší vztah? 
 
„K portrétovanému chci mít nějaký vztah. Jestli jej znám dlouho, krátce, dobře nebo málo, to není přesné vyjádření stavu věcí. Některé lidi jsem znal dlouho jenom zpovzdálí a přece to bylo ono, většinu jsem znal osobně a proto to bylo ono, na to není recept. Musí chtít obě strany a cítit vzájemný respekt a portrétovaný  se nesmí bát....“
 
Ve vašem portfoliu je hodně portrétů mužů, připadá mi, že víc než žen…to je podvědomé nebo to je záměr? 
 
„Jestli je tam víc chlapů, to tak prostě vyšlo, jsou to většinou výtvarníci – záměr v tom není.“
 
Mezi portrétované kamarády patří i sochař Antonín Kašpar, který má na Slapech vystavené velkoformátové sochy přímo v plenéru, dokonce je tady Petr Zhoř i fotil a z jeho fotek vznikl krásný kalendář.  I když nachytat ty krásné snímky nebylo vůbec snadné….
 
„Tondu znám asi pětadvacet let, rozumíme si a fotografuju jeho věci, k nimž mám  úzký vztah. Fotografování jeho objektů instalovaných na Slapech pro celoroční kalendář nebyla jednoduchá věc. Obsáhnout všechna roční období a podrobit si počasí k obrazu svému, t.j.mraky, slunce, sníh, mráz- to byla při dojezdové vzdálenosti 45 km od mého bydliště -  věc poněkud složitá. Měl jsem třeba zprávu od Pavly (manažerka slapského rezortu a současně i galerie, pozn.red.) , že na Slapech je fotogenické počasí s úžasnými mraky, sednul jsem do auta…no a ve Štěchovicích to byla ještě pravda, ale na Slapech už byla ocelová obloha a prudký déšť… a taky můj protažený obličej. Taky bych nikdy neřekl jak rychle na golfovém hřišti taje sníh a mizí námraza...“
 
Mimochodem, vášnivý tenista Petr Zhoř, má také jeden velice zajímavý zážitek spojený s golfem! Bohužel jen jednorázový…
 
„S golfem jsem se potkal prostřednictvím svého strýce (zemřel vloni v prosinci), který byl jednu dobu správcem na golfu v Mariánských lázních, a při návštěvě u něj se mi dostaly do rukou golfové hole. Zkusil jsem si pár odpalů, a protože celý život hraju tenis a jakýsi švih mé paže mají, tak první míč, který jsem pořádně trefil, zmizel v dálce… na což jsem zíral nejenom já, ale zejména ti, co mi hole půjčili. Pak se to ještě opakovalo, ale jinak je to bezvýznamná epizoda, protože pokračování neměla.“
 
Tenis jste hrál i závodně?  Jaké jiné sporty mají místo ve Vašem životě?
 
Tenis jsem hrál s nevelkým úspěchem v žákovském věku a pak jsem se k němu vrátil po mnoha letech při práci ve sportovním areálu a od té doby hraju rekreačně nepřetržitě 35 let. Ještě jsem asi šest let závodně plaval.
 
Na čem pracujete v současné době ?
 
Dávám dohromady knihu, monografii, aby tady zůstalo pár mých myšlenek a nápadů,
třeba někoho osloví...Pak budu shánět peníze a to bude teprve fuška !
 
Na okolí, které vás nezná, můžete možná trochu působit jako bručoun a člověk uzavřený sám do sebe…zdání ale klame, jak jsem si sama ověřila, jaký máte rád humor?
 
„Introvert to má holt v životě těžké, mozek leckdy vytváří mimikry, aniž by člověk chtěl, ale setrvalý stav to rozhodně není. Humor, který mne oslovuje, musí být rozhodně chytrý a nejlépe ne prvoplánový, i když černý humor, který mi  taky není cizí, takový někdy ze své podstaty je.“
 
Které roční období máte nejraději? A ve které denní či roční době se vám nejlépe fotí?
 
„Když se povedou, jsou krásná všechna roční období, ale jaro a léto a teplý podzim, nejlépe v  Dalmatském moři vedou, velmi rád totiž plavu….“
 
Petr Zhoř nesnáší slovo koníček a tak moje poslední zcela nevinná otázka, vyvolala pro něj typickou reakci – odpověď introverta s mimikry, který říká lidem pravdu…
 
„Slovo koníček nesnáším, rád čtu, dívám se, sním.....“
 
Ale podle mě je to stejně sympaťák. Chlap jako hora, se zamyšlenou tváří a dodaleka zářícími dlouhými bílými vousy a vlasy, na základě kterých ho kdysi jeden redaktor pojmenoval jako „postavu barokního světce“, což se Petrovi tedy vůbec nepozdávalo…asi proto, že si jako světec nepřipadá. Ale já myslím, že to tak daleko od pravdy zase nebylo… vždyť i ty jeho fotky mají mystiku a hloubku, dívají se vám do nitra a rozebírají vaši zpytující duši, nastavují vám zrcadlo a vyvolávají pochybnosti a otázky.! Nevěříte? Přijďte se přesvědčit na vlastní oči.
 
MgA.  Petr Zhoř - fotograf 
narozen: 30.1.1948 v Praze
studia: 
- SPŠ strojní Vsetín, 1967
- FAMU Praha (umělecká fotografie), 1984
- člen Asociace profesionálních fotografů ČR a FotoFora Praha
  žije a pracuje v Praze jako volný fotograf
 
Samostatné výstavy (výběr)
2013 - Topičův salon, Praha
2012 – Galerie G4, Cheb
2010 – Poštovní minigalerie, Praha
2009 – Mona Lisa, Olomouc
2008 – Galerie Stará radnice, Vsetín
2007 – Galerie Sukovo, Vyšetice
2002 – Pražský dům fotografie - PHP, Praha