Vystavujeme

Jaro 2017

Chytání krásy na golfu…

Vidět, cítit a možná i slyšet krajinu a přírodu kolem nás – to je kouzlo a dar, které nejsou dány každému z nás. Radomír Režný je ale nejenom obdařen tímto darem, on ještě navíc dovede kouzlo přírody převést do obrazů. Magických, tajemných, dráždivých a pohádkových fotografií krajiny….. A pokud se na jeho fotky zadíváte opravdu dobře, necháte se vtáhnout do atmosféry snímku a zaposloucháte se do té krajiny, pak se vám z mlhy, ranní rosy, sluneční záře a nebo bouřkového mraku najednou úplně jasně vynoří to, co všechny jeho snímky spojuje – golf. Ano, slyšíte dobře. To, co vidíte na jeho fotkách, jsou totiž samá golfová hřiště…. Pokud chcete, můžete výběr těch nejlepších vidět na výstavě ve slapské Galerii sv. Jan.     

 

Golfové hřiště, to by v ideálním případě měla být přirozeně modelovaná krajina, architektonický záměr vložený do “lůna” přírody… Jak to vidí vaše fotografické oko?

Golfové hřiště by nemělo krajině překážet, ale mělo by ji pokud možno přirozeně vyplňovat. Proto se snažím, aby na mých fotkách hřiště moc vidět nebylo. Neměla byste si ho všimnout hned na první pohled. To ale mluvím jen jako fotograf. Jsou hřiště, kde je radost fotografovat. Můžete tam fotit rok, dva, tři a stále objevujete nové a nezvyklé pohledy. A pak jsou hřiště, kde fotíte den, dva a víte, že tam nic pořádného neuděláte.

 

Jak to bylo? Golf vstoupil do vašeho života proto, že jste chtěl fotit na golfu a golfová hřiště a nebo naopak?

Někdy v roce 2012 se mi dostal do rukou golfový katalog a bylo mi záhadou, proč jsou ty fotky tak málo zajímavé, když hodně hřišť je přece v krásné krajině…nudné světlo, žádné stíny, nezajímavý úhel pohledu…Nemá přece cenu fotit pohledy, které golfista vidí při každé hře. Golf jsem začal hrát v létě tohoto roku, ale svoje první fotky golfového hřiště jsem udělal už v únoru.

 

A nelitujete?

Fotografování je stále na prvním místě. To, čeho někdy lituji, je, že jsem si na golf místo bagu nevzal fotobatoh. Možná bych neodcházel zklamaný z výsledků, co jsem uhrál J.

 

Jak často si jdete zahrát?

S foťákem na hřiště jdu často. S holemi jsou na začátku sezóny plány veliké, které se ale rychle smrsknou na průměr jednou týdně.

 

A jak často oproti tomu tedy fotíte na golfu? A fotíte i při hře?

Při hře nikdy. Zkoušel jsem to, ale pak nestojí za nic ani fotky, ani hra. Jinak fotím na jaře každý týden, v létě jen když je drama na obloze a pak blázním na podzim, kdy se dlouho nic neděje a pak barvy mizí před očima. A zima je problém sám o sobě. Krátké dny, málo sněhu a slunce. O dobré zimní fotky se už pokouším pátým rokem.

 

A já jen doplním, že jsme s Radkem (jak zní zkrácená verze jeho  jména) na Slapech právě takhle složitě “honili” mráz, jinovatku a zasněžené hřiště v jiskřícím slunci několik měsíců….tedy opravdu to není vůbec snadné při současném vývoji počasí! Kolikrát už jsem mu psala jako zvěd z místa činu, že to vypadá nadějně, v noci jasno, z přehrady se odpařuje pořád ještě teplá voda a při teplotách pod bodem mrazu hned na okolních stromech, keřích i trávě kreslí nádherné ledové krystalky ….a protože slapské hřiště je přímo nad přehradou, je to nadějné! Ale pak se ráno vzbudíte a za oknem je mlíko, není vidět na krok a z focení není nic… A jak to nakonec dopadlo? Neprozradím, přijeďte se podívat na jeho výstavu na Slapech a uvidíte sami.

 

Jaká je vaše „nejhodina při focení?

Jsem na hřišti současně s greenkeepery. Někdy i dřív. Nejlepší světlo je krátce před svítáním a maximálně hodinu po svítání. Večer na hřišti obrazně zhasínám. Končím půl hodiny po západu slunce.

 

Mimochodem, plný bag má klidně i 10kg. Kolik váží batoh, se kterým vyrážíte na focení?

Rychle jsem vyrostl z toho, že musím být připravený na každou fotografickou situaci a mít v batohu maximum objektivů a příslušenství. Většinou jsem pak dlouho řešil, jaký objektiv použít a zajímavá situace byla pryč. Teď mám v batohu pouze základní a širokoúhlý objektiv, pár filtrů, paměťových karet, náhradní baterii a jsem smířený s tím, že holt některé fotky nebudu moci ten den dělat. Batoh váží většinou kolem 8 kg a k tomu stativ.

 

Dá se vyfotit zajímavě i déšť?

Zajímavě lze vyfotit všechno. Když je pěkné světlo, bude i popelnice vypadat úžasně.

 

Co vám dalo největší „fušku? Mlha? Stmívání? Nebo měsíc na světlé obloze?

Největší problém je vždycky se zvířaty. Vždy jsou jinde, než potřebujete, běží a letí moc rychle nebo naopak pomalu, často na opačnou stranu, než by se vám hodilo, nepočkají, než změníte kompozici atd. Se mnou zvířata nikdy moc nespolupracovala. Stejně jako lidé. U zvířat je ale výhoda, že vám fotku nezkritizují. Obě skupiny raději nechávám být.

    
Takže lidi ani zvířata moc ne, vyhrává to krajina… Co takhle dokumentární fotografie?

I když se snažím fotit různá témata a bráním se monotematičnosti, nejlepší pocit mám právě z krajiny a dokumentu. Mám rád tzv. street photography, ale bohužel ji dělám málo. Moc ji neumím. Ale líbí se mi. Nejsem akční fotograf. Neumím nafotit stovky snímků a pak z nich vybírat ten nejlepší. Z krajiny jsem naučený čekat na světlo. Nejsou tam lidi, mohu se soustředit na nejlepší okamžik a nafotit jen pár snímků. Pokud je u fotky nutná složitá úprava, bez velkého váhání ji trvale odstraním z archivu a raději si příště pohlídám, abych v terénu odvedl lepší práci  Ve městech je to úplně naopak. Lidi jsou všude a většinou mi překážejí. Proto mě baví fotit ve městech jen brzy ráno, když jsou tam jen ti, co tam zbyli od večera nebo ti, co tam tak brzy ráno už být musí. Jak vstanou turisté, je s příjemným focením konec.

 

Nafotit stovky, ba tisíce obrázků, to je dneska docela běžné, s příchodem digitálních foťáků se lidé odnaučili selektovat, což je někdy opravdu peklo….takže jednoznačně říkám, jste můj člověk! Já osobně nekompromisně mažu ty desítky stejných fotek z dovolené, z rodinných oslav, z hor…. a klidně nechám jen jednu nebo dvě z celé akce. Není nic horšího, než být donucen prohlížet na návštěvě stovky záběrů koupajících se dětí a ještě jednou koupajících se dětí a znova koupajících se dětí…. Marně přemýšlím, proč jsou lidé takoví fotovetešníci…co myslíte?

 

Možná proto, že je to nic nestojí. Jen trochu místa na disku. Často největší kvanta fotek lidem přibývají na cestách v zahraničí. Jsou schopni jich nafotit za týden i několik  tisíc. A pak je samozřejmě velký problém se rozhodnout, které z fotek zachovat, protože ví, že se na ta místa možná už nikdy nevrátí. Vzpomínky se těžko vymazávají.

 

Když jsme u těch vzpomínek – které hřiště z těch, co jste fotil, vám dalo nejvíce zabrat?

Nejvíc určitě Albatross. Žádnou z mých fotek zatím nepoužili. Mám tedy co zlepšovat.

…Nebaví mě nafotit golfové hřiště během jednoho nebo dvou dnů, odevzdat fotky a zmizet. Potřebuji tam fotit dlouhodobě. Ideálně se tam vracet celý rok. Jak během roku slunce postupuje, krajina se výrazně mění a nudný březnový pohled je v květnu při dramatické obloze najednou úžasný. Vybírám si proto hřiště v příznivé dojezdové vzdálenosti nebo hřiště, kam během roku pravidelně cestuji…..Fotím ale hlavně pro sebe.  A pokud jsem pro fotku udělal všechno, čeho jsem byl v dané chvíli schopen, tak mi ani nevadí, když se snímek nelíbí. Když se líbí, je to plus.  Ale podmínka pro to, abych já byl spokojený, to není.

 

Popravdě, to je tedy Radomír Režný asi jeden z mála, já osobně vlastně neznám ani jednoho autora, který by netoužil po pochvale…. Vyvolává to ve mně pocit, že tento muž je sice tak trochu uzavřený, ale velmi silný, pevně zakotvený a sebejistý člověk, a to ve veskrze pozitivním slova smyslu. …Jste takový?

 

Pochybuji o sobě docela často. Nicméně vnitřní uspokojení z fotografování je pro mě důležitější než konečný výsledek. I nepovedená fotka vás někam posune.
Jinak si ale myslím, že mě neodhadujete špatně…J…

 

Znamená to, že ani výstavy nebo prodej fotek pro vás nejsou důležité?

Ale kdepak! J Šuplíková tvorba je po čase dost stresující. Je třeba někde „viset“. Nejlepší možnost je podle mě prodej přes fotobanky. Používám několik zahraničních, abych pokud možno pokryl celý svět.

 

Tak to jsem opravdu ráda, že budete “viset” u nás na Slapech, v Galerii sv. Jan…mimochodem, co jste vybral za fotky, ze kterých hřišť a jak moc byl výběr těžký?

Vybrat ty správné fotky je problém vždy, ať už je to na výstavu, na web nebo třeba i pro novoročenku. Zajímá mě hlavně ten počátek vzniku fotografie. Hledání a výběr místa, čekání na správné světlo, okamžik expozice a pak následná postprodukce, zda to celé mělo smysl. Jak už je jednou fotografie takto hotová, přichází čas nového hledání. Proto si s výběrem raději nechávám poradit.  Ale abych tedy odpověděl na vaši otázku, tak všechny fotky jsou z Prahy a ze Středočeského a z Jihomoravského kraje. 

 

Já jen doplním, že Radomírovy fotografie můžete najít na různých místech po celém světě – jsou na obalech knih, v reklamních letácích cestovních kanceláří, bank nebo leteckých společností…používají se jako příloha k textům v magazínech nebo na webu. Jak sám říká, asi nejvíc ho potěší, když svoji fotku najde na obalu knihy. Užití svých fotek objevuje víceméně náhodou. V největší fotobance přibývá týdně přes milión nových fotek a koncem roku jich už měla v nabídce přes 110 miliónů. Každé 2 sekundy se nějaká z nich prodá. A mezi nimi i ty Radomíra Režného. Výběr zhruba třicítky těch nejzajímavějších můžete od jara 2017 vidět i Vy! V Galerii sv. Jan na slapském hřišti. Stojí to za to!

 

Radomír Režný

Narozen kdy: Na jižní Moravě - v hloubi minulého století

Nejoblíbenější místo v ČR: Stále ho hledám.

Nejoblíbenější místo ve světě: Spojené státy a Velká Británie. První pro zvláštní pocit svobody, volnosti a nádherné a neustále se měnící krajiny, druhé pro úžasné fotogenické světlo.

Nejoblíbenější denní/noční čas pro focení: Každý čas strávený focením, je skvělý. Doufám, že se stejně jako rybaření do délky života nepočítá :-)

Nejkrušnější zážitek při „chytání fotky“:

Nejhorší je vždycky ten, když vidím krásnou fotku a nemohu ji z různých důvodů vyfotit. Před lety v Kanadě jsme večer projížděli kolem řeky Sv.Vavřince a hodně jsme spěchali, protože nám do dalšího místa pobytu zbývalo ještě skoro 200 km. V písku na pláži uhánělo několik jezdců na koních. Slunce bylo už hodně nízko, od kopyt koní stříkala voda a vytvářela zlaté gejzíry. Dodnes stále cítím ten pocit beznaděje a promarněné příležitosti.

Nějaká vtipná historka z focení?

Jednou jsem fotil v zimě na horách a uviděl v ohradě krásného koně. Koukal přes ohradu a mě napadlo vyfotit pouze jeho oko a část hlavy. V batohu jsem měl pouze širokoúhlý objektiv, takže jsem musel hodně, ale opravdu hodně blízko. Když jsem si našel nejlepší úhel, tak kůň odfrkl a poprskal mi objektiv. Takže jsem musel nechat focení, objektiv očistit, pomalu se přiblížit a začít fotit znovu. Kůň mě trochu nezúčastněně pozoroval, a když už jsem se chystal znovu exponovat, tak prsknul znovu. A pak to šlo stále stejně. Já fotil, on frkal, já čistil, já fotil, on frkal, já čistil… Vyšel až 16. pokus.

HCP: 23,4

Ceny výběrově:

Cena Grand Prix – Ekologie a věda v objektivu: fotografie Iron Man, 2008

1. cena - Praha fotografická: fotografie Krása Prahy a její proměny, 2014