Vystavujeme

Snová krása v galerii na Slapech

Na letošní léto připravují ve slapské Galerii sv. Jan speciální vzpomínkovou výstavu s názvem "Pocta Petru Říhovi". Jak už název napovídá, půjde o retrospektivní vzpomínku na skvělého malíře a sochaře, který svými pracemi okouzlil svět... vzpomínku na muže, tátu, kamaráda, nesmírně šikovného a zručného výtvarníka… který bohužel odešel náhle uprostřed rozdělané práce…

Petr Říha se představil na více než stovce samostatných i společných výstav doma i v zahraničí, a to i v tak okrajových disciplínách, jako byla například tvorba sněhových a ledových soch – dokonce v těžké profesionální konkurenci v tomto oboru získal nejvyšší ocenění (titul mistra světa a řadu prvních cen na festivalech ve Skandinávii, Kanadě, či Japonsku). Několik let (2001 – 2003, 2006 – 2009) vedl textilní ateliér na své „rodné“ VŠ UMPRUM. Výběr z jeho děl najdete na Slapech už od července.

O krátkou něžnou vzpomínku na tohoto výjimečného muže jsem poprosila jeho dlouholetého kamaráda spisovatele Jiřího Tepera….  „Je to pro mne pořád moc těžké, psát vzpomínku na Petra Říhu. Já s ním byl v září roku 2013 domluvený jinak – že mu napíšu pár řádků do katalogu k chystané listopadové výstavě v pražské Galerii Lapidárium. Petr si tou výstavou chtěl dát sám sobě tak trochu dárek k šedesátinám a předehrou k tomu všemu byla jeho srpnová výstava Ouvertura v nymburské Kapli sv. Jana. Hořkou ironií osudu se z předehry stalo Petrovo rozloučení s rodným městem. Odešel 7. září 2013….Já se chystal napsat, spíš jen tak nesměle podotknout, že tehdy na té pražské výstavě byla k vidění díla jednoho z nejkvalitnějších českých výtvarníků současnosti (Petr neměl rád slovo výtvarník, i když ono zas lépe vystihuje šíři jeho práce). A že se to málo ví, a že bych to neměl podotýkat já, ale už dávno někdo povolanější, komu to přísluší, kdo tomu rozumí a jehož hlas bude víc slyšet. Protože jediný talent, který Petr neměl, bylo umění být viděn, vejít ve známost a suverénně představovat i nabízet svou práci. Neměl na to povahu. Snad měl mít agenta, ale to už honím bycha. Byli jsme vedle sebe a spolu takřka pětačtyřicet let. Já se svými „písmenky“, on s „obrázky“. A byla radost sledovat, jak se Petrovi daří vše, nač sáhne, jaké báječné nápady má a jak je dokáže zhmotnit, utkat, namalovat, nakreslit, vytesat. Snad největší moje radost byly jeho tapiserie, gobelíny (tenhle obor vystudoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a později jej tam sám i vyučoval). To, jak znovu a vždycky jinak propojoval svou fantazii, svou poetickou hravost, svou variaci na daný námět s precizním a starodávným textilním řemeslem, bylo a je prostě úchvatné. Dobrá, neuměl se drát na výsluní, kam patřil. Zato byl neskutečně pracovitý. Bral svou práci jako řemeslo, které ho živí, nebylo mu zatěžko vzít sebemenší zakázku, třeba i tablo štamgastů nad jejich hospodský stůl. A odvedl ho stejně poctivě i jiskrně, jako kupříkladu monumentální gobelíny pro česká i zahraniční muzea a galerie, jako obří dřevěné, ledové a sněhové skulptury, kterým tleskali i ti největší profesionálové na výtvarných setkáních po celém světě…..A ještě něco jsem chtěl tenkrát podotknout. Znám a vidím kolem sebe množství umělců, kteří se představují a jsou představováni s velkým U, byť jim zcela chybí grunt veškerého uměleckého díla, to jest řemeslo. Bez toho je všechno jen bublina. Petr žil a pracoval jako každodenní řemeslník, přitom s talentem od Pánaboha, s talentem vyvolených.“